...by se chtělo napsat, ale já bych to trošku poupravil na:
"Všechno má svůj kopec". A to doslova.
Mno, nechci aby to zavánělo nějakou velkou nostalgií, ale asi to tak trošku zapříčiňuje ten náš malej crvček, co se chystá na svět. Díky cvrčkovi se mi v hlavě začínaj oživovat vzpomínky na dětství a na takový ty dětský radosti, co občas vytanou na mysl, když....
...třeba když jsem tuhle (...to ještě byla ta sněhová nadílka) čekal venku nedaleko svého rodného panelákoviště, nu a z povzdálí bylo slyšet děcka, jak blbnou na sáňkách a tak. Nedalo mi to a šel jsem se tam na chvilku podívat, na ten náš kdysi pověstnej a zlověstnej megakopec. Jasně, teď je to takovej sranda plácek, ale když je člověk malej, tak má na to jinej názor.
Takže, vidím to jako dnes. Pekelnej mráz, sněhu tolik, že by se v něm dalo stavět podzemní město. Stojím na svahu, oblečenej do vymažňákovaný kombinézy (Sakala hadr;)). V rukách hůlky a na nohách šněrovací boty. Boty upnutý díky pérákům nebo-li Kandahárům k červeným lyžím typu Artist. Ta barva jako by se mi nesmazatelně vryla do paměti;). Stojím na vrcholku, hledím dolů, napětí stoupá, v očích smrt.
Najednou mě někdo zezadu popostrčí. Malinko zavrávorám, neb jsem se trošku přilepil, ale mistrně to vyrovnám a s maximálním soustředěním se pustím z kopce dolů. Trvá to věčnost, než to celý sjedu, ale zvládnu to bez ztráty kytičky. Jsem dole.
Otáčím hlavu a hledím na ten megakopec. Po celým těle cejtím nevýslovnou radost z toho, že jsem to dal, že jsem to dokázal. Na ten pocit se nedá zapomenout a občas se vrací. Co ale zůstane neměnný, je fakt, že tohle byl ten první kopec.
(prosecké sněhohrátky)
